Ahoj, vítejte u nového článku :) Jak jsem naznačila, vrací se rubrika Week with Ella. Snad bude mít po zhruba roce větší oblíbenost, než ve svých začátcích a vy si užijete takové menší nahlédnutí do mého života.

Ahoj, vítejte u dalšího článku na blogu. Dneska se budeme věnovat tématu z mého osobního života, kterým je maturita. Říkala jsem si, že když se termíny maturity opět blíží, nebylo by na škodu o tom něco napsat, jelikož jak možná víte, já už ji mám úspěšně za sebou. Tento článek tedy bude hlavně pro ty čtenáře, kteří se k maturitě teprve chystají, ale věřím, že si ho přečtou i ti, kteří už ji mají za sebou a v komentářích mi pak můžete napsat vaše historky z maturity. Tak pojďme na to.

Vítám vás u nového článku z vánoční série. Dnes půjde opět o vykecávací článek, kde se podíváme na to, jak probíhají Vánoce pro děti a pro dospělé, respektive jak jsem Vánoce vnímala já, když jsem byla dítě a jak je prožívám teď, když už jsem nějakou dobu oficiálně "dospělá". Budu moc ráda, když se v komentářích podělíte o své zážitky a rozdíly týkající se Vánoc.

Vánoce jsem milovala odjakživa, bylo to moje nejoblíbenější období v roce. Sazmořejmě jsem jako dítě nejvíce milovala dárečky od Ježíška, ale taky jsem ráda pojídala cukroví, dívala se na miliony pohádek a jezdila po návštěvách. Taky jsem vždycky hrozně ráda pomáhala mamce a babičce s cukrovím. Občas se zdobením, většinou teda s pojídáním :D. Na pravdu o Ježíškovi jsem přišla relativně brzo, někdy v první třídě, to mi bylo 6 let. Ale brala jsem to dost v pohodě, prý jsem pak ještě doma předstírala, že to nevím, asi aby rodiče měli radost :D.

Čím jsem byla starší, tím více pro mě Vánoce ztrácely to dětské kouzlo. Najednou jsem nepsala dopisy Ježíškovi, ale dárky jsem si vybírala sama, což mi sice na jednu stranu vyhovuje, protože rodiče už dávno přiznali, že nejsou schopni mi sami vybrat dárky, ale pak pod stromečkem ztrácíte ten moment překvapení, protože jste všechny dárky už viděli. Ale stále je zbožňuju, jenom čím jsem starší, tím více na mě doléhá stres kolem Vánoc, pečení cukroví, zdobení všeho možného. Nejhorší pro mě je fakt, že v současné době už nemám rodinu, kterou bych mohla o Vánocích navštívit, nebo která by mohla navštívit mě. A jelikož Vánoce by se měly trávit s rodinou, každý rok mi to připomíná, že moje rodina už není to, co bývala. Tu správnou vánoční náladu se snažím navodit pomocí vánočních písní, knížek a hlavně filmů, které sleduju snad pořád. Nejradši mám ty od Hallmark Channel, ale o tom si popovídáme zase jindy.

Před Vánocemi bývám hodně ve stresu, protože se musí připravit tolik věcí - napéct cukroví, nakoupit dárky, zabalit je, vyzdobit dům, takže když přijdou Vánoce, nejradši bych na několik dní vypnuay a nic nedělala. Což se mi většinou nepodaří, protože zatímco loni mě strašila maturita, letos to je zkouškové období ,které je snad ještě více děsivé a neustále mi to pořipomíná, že bych se měla začít učit.

Takže jaký je verdikt? Jako dítě jsem rozhodně měla mnohem mírumilovněšjí Vánoce, nikdy po mě nic nechtěl, takže jsem si je mohla hezky užít. Ale ačkoliv se kvůli nim stresuju, pořád je miluju, miluju tu atmosféru, cukroví, dekorace, pohádky a tohle všechno, takže bych je nevyměnila za nic na světě.

A co vy? Podařila se vám udržet si vánočního ducha až do dospělosti, nebo už vám Vánoce lezou na nervy a byli by jste nejšťastnější, kdyby vůbec nebyly?

Konečně se znovu dostáváme k vánočně laděnému článku. Nějak je nestíhám psát, tak snad se to se mnou zlepší. Minulý týden nám začal advent, takže všichni asi doma máte nějaký adventní věnec, ať už kupovaný, nebo domácí. My máme doma hned 2 a oba jsem dělala já. Dělám je každý rok a docela mě to baví, je to takové uklidňující. Já s nima jsem spokojená, myslím, že nevypadají nejhůř, i když nějaké chybičky jsem na nich potom našla.

Včera jsem psala, že plánuju několik vánočních článků a tady je první z nich. Ano, velice originální, ale nebojte, plánuju i trošku originálnější témata. Dneska se však podíváme na to, co bych ráda letos našla pod stromečkem. Je to trošičku imaginární wishlist, protože nejspíš žádnou z těchto věcí pod stromečkem neuvidím, ale co se dá dělat, milionářkou jsem se zatím bohužel nestala. Dárky pod stromeček si sice nakupuju sama, protože rodiče mi nejsou schopni sami nic vybrat, ale přesto je můj rozpočet poněkud omezený a upřímně, naši by mě asi zabili, kdby zjistili, že jsem utratila tolik peněz za takové "blbosti", jak oni říkají. Ale tak pokud tohle čte ježíšek, Santa Claus nebo třeba Děda Mráz, aspoň teď ví, co by mi měl přinést.

Vítejte u nového článku. Dneska to bude opět trochu (hodně) vykecávací článek, ale jak jsem už několikrát zmínila, chci, aby tady na blogu byly články všeho druhu. Dlouho jsem přemýšlela, jaký článek by vás mohl zajímat nejvíce a nakonec jsem se rozhodla, že by to možná opět chtělo něco z mého života. Ale nebojte, mám asi 20 dalších nápadů na články, takže se dočkáte i něčeho jiného. Jak už jste pochopili z názvu, budu mluvit o svých plánech do budoucnosti. Pravdou je, že jich moc nemám, ale i přesto mám jakousi "vizi", o kterou bych se s vámi chtěla podělit. Nečekejte nic velkolepého, nemám v plánu stát se princeznou, prezidentkou nebo doletět na měsíc (zatím :D).

Dneska pro vás mám trochu jiný článek. V neděli jsem byla s rodiči a mladším bratrem ve Zlínské zoo, kde jsem samozřejmě pořídila spoustu fotek, tak jsem si říkala, že by nebylo na škodu sepsat článek, aby tady nebyly samé kosmetické recenze, které nemusí zajímat všechny. Po návštěvě zoo jsme ještě navštívili hrad Helfštýn a i tam jsem pořídila nějaké fotky. Musím upozornit, že nejsem moc dobrá fotografka a navíc pokud znáte můj blog delší dobu tak víte, že ani můj foťák není nějak skvělý, takže podle toho taky vypadají i fotky, ale hodně jsem se snažila, aby byly použitelné. Celkem jich mám asi 200, ale nebojte, vybrala jsem tady jenom pár nejzajímavějších.

Zdrávím všechny svoje čtenáře (pokud nějací takoví existují?) a vítám vás u nového článku. Ten bude opět takový vykecávací, absolutně nepřínosný, ale prostě chci, aby na blogu byl takový mix všeho, takže i lidé, kteří nejsou milovníci kosmetiky si mohli něco najít (ačkoliv tohle to asi nebude. Snaha však byla). Pokud umíte číst (což asi ano, protože jinak byste si nečetli tento článek. Bože můj, proč mi dneska tak hrabe?) tak jste pochopili, že tento článek bude soustředěn na mě, protože miluju, když jsem středem pozornosti (#notreally). Ale říkala jsem si, že tento blog už nějakou dobu existuje, proto je asi na čase, abyste se něco dozvěděli i o mě. Pro začátek jsem se pokusila zvolit nějaké základní informace, které by se vám mohly hodit. Pokud budete mít zájem, tak můžu udělat i pokračování, kde si povíme třeba nějaké zajímavosti (just kidding, na mé osobě není nic zajímavého. Realita je krutá). Ale tak dáme si takovou zajímavost na začátek - intro k článkům píšu vždycky před samotným článkem, takže to pak musím milionkrát přepisovat, protože ve chvíli, kdy to napíšu, samotný článek ještě neexistuje, čili informace, které tady uvedu jsou často nepravdivé. Ehm, menší otázka - pochopil někdo tu předchozí větu? Jestli jo, tak vám tleskám, já sama ji nechápu, ale jsem děsne líná to přepsat. Aneb jak už jsem zmínila, dneska jsem nějak mimo.

1. Moje pravé jméno je Pavla. To jste nečekali, že? Nicméně já tohle jméno nemám ráda, přijde mi takové nijaké, nejde z toho vymyslet žádná hezká zdrobnělina ani nic podobného. A když mi lidé říkají Pavlo, přijde mi to hrozně neosobní. Což je divné, když je to moje jméno, že? A jak by mi lidé měli říkat? Těžko říct. Ale v poslední době jsem zjistila, že se mi líbí, když mě někdo osloví Pavli. Což moc lidí nedělá. V podstatě jeden člověk.

2. Je mi 19. Což je velmi důležitá informace. A nějak k ní nemám co říct, jelikož věk nějak okecávat nejde.

3. Studuju na vysoké škole. Bože, nemáte někdo nějaké méně nudné otázky? To už asi všichni ví, když píšu Diary of a College Girl. Takže k tomu se taky rozepisovat nebudu. Proč já vlastně ten článek píšu?

4. Moje oblíbená barva je modrá. Ano, dostáváme se do úrovně školky. Ale já mám modrou fakt ráda. Všude. Všechny její odstíny (díky bohu, že mojí nejoblíbenější barvou není šedá, to by asi dopadlo špatně). Každopádně mívám období, kdy jsem posedlá nějakou barvou. Kdysi to byla fialová. Po ní přišla zelená. Pak asi oranžová. A v současné době je to asi růžová. A to jsem jí kdysi nesnášela.

5. Bydlím v rodinném domku s mými rodiči a mladším bratrem. Velice nepodstatná informace, pokud se nás nesnažíte vyloupit. A pokud jo, tak tohle vám v tom asi nepomůže. Smůla.

6. Jsem obrovský seriálový maniak. V současné době jich sleduju tak 25. A to počítám jenom ty, které se vysílají a ne ty, které zrovna mají pauzu. Neptejte se mě, kde na to beru čas, já sama nevím.

7. Nemám nejoblíbenější jídlo. Fakt na tuhle otázku nikdy neumím odpovědět. Miluju sladké, takže možná palačinky? Pirohy? Hodně mám ráda kuře s rýží a rizoto. Ale nejoblíbenější jídlo? Fakt nevím.

8. Jsem neskutečně ironický a sarkastický člvoěk. Tohle jsou moje jediné zbraně. Polovina věcí, které vypustím ze svých úst jsou buď ironické, nebo sarkastické, podle toho, s kým mluvím. Někdy to se mnou musí být těžké, to uznávám.

9. Mezi mé nejoblíbenější filmy patří A Walk to Remember, Dirty Dancing, Grease, My Sister's Keeper a The Fault in Our Stars. U seriálů jednoznačně vedou Friends, Teen Wolf a Revenge (R.I.P. :((()

10. Jsem docela velký introvert. Ale pokud jsem se svými přáteli, tak bývám hodně veselá a upovídáná, takže se to dost odvíjí od lidí, se kterýma jsem. Ale moje introvertní stránka stále převažuje.

Tak, tohle jso uvšechny informace, které jsem se vám dneska rozhodla poskytnout. Pokud na mě máte nějaké otázky, tak mi je můžete psát do komentářů a já je třeba použiju při pokračování, jestli nějaké bude. Popřípadě vám odpovím v komentářích. Tak snad jste se o mě dozvěděli něco, co vás zajímalo a snad vás tyto informace neodradili a vy i nadále budete číst moje články.

Vítám vás u dalšího článku na blogu. Tentokrát se jedná o něco, co asi dobře znáte, ale mám pocit, že se to na blogu už tolik nevyskytuje. Jak jste určitě pochopili z názvu, jedná se o Before I Die, neboli o věci, který bych chtěla udělat předtím, než umřu. Asi je toto téma docela klišé, ale myslím si, že to je zajímavý způsob, jak se o mě dozvíte opět něco nového a samozřejmě vás neochudím ani o moje skvělé a zábavné komentáře k jednotlivým položkám. Nejsou tady samozřejmě všechny věci, jelikož tyto články chci zveřejňovat častěji a navíc by se to do tohoto článku ani nevlezlo, protože existuje opravdu mnoho věcí, které bych chtěla udělat. Pokud se mi někdy podaří některé z těchto věcí splnit, určitě vás o tom informuju, ale v současné době je tento "seznam" na velmi imaginární úrovni. Tak se pojďme podívat, co tady máme.

Tak tohle není můj největší sen ze všech, ale ano, řadím se mezi velké fanoušky Taylor Swift. Tudíž by bylo velice příjemné se s ní potkat, popovídat si, zajít na kafe, stát se její BFF. Ne, vůbec nejsem náročná. Jak říkám, není to můj největší sen, takže asi budu žít, i když ji nikdy v životě nepotkám (ovšem mé srdce se rozlomí na miliony kousků. #justkidding)

Jo, tak tohle už je můj velký sen. Podívat se do New Yorku. To město je dle mého názoru úplně nádherné a nejvíc bych se tam chěla podívat o Vánocích. Je tam sníh, všechno nádherně nazdobené, světýlka jsou všude a samozřejmě silvestr na Times Square taky není k zahození. Ačkoliv by asi nebylo tak příjmené chodit v té zimě po památkách. Takže tam pojedu na památky v létě a v zimě se vrátím na silvestr. Skvělý plán, že?

No, k tomuhle asi není třeba nic dodávat. Každý chce najít svou spřízněnou duši, se kterou (snad) stráví zbytek svého života. Moje v záliba ve čtení pro mě asi bude docela nevýhodou (protože většina lidí se nesetká s Rhettem Butlerem a panem Darcym), ale stejně doufám, že toto přání se mi jednoho dne úspěšně vyplní.

Tak tohle je sen asi každého dospívajícího. Mít vlastní být je úžasné, protože tam nejsou rodiče, kteří vám každou vteřinu vašeho života říkají, co máte dělat. Nicméně to taky přináší spoustu starostí a zodpovědnosti, takže si na svůj vlastní být asi ještě chvíli počkám (pokud teda nevyhraju ve Sportce)

Nejsem si úplně jistá, jestli toto doplňuje předchozí bod nebo si protiřečí... Ne, pořád nevím. Ale tak bylo by hezké bydlet v jednom bytě s nejlepší kamarádkou. A pořád se to vlastně bude počítat jako můj vlastní být (z poloviny). Teď už jenom zjistit, která z mých "kamarádek" je ta nejlepší (kromě Amy samozřejmě)

Další cestovatelský sen je Austrálie. Nejvíce mě asi láka Sydney, kde musí být nádherně. Navíc všechny ty pláže, moře, klokani. Bylo by to nádherná dovolená. Takže až vyhraju v té Sportce, jedu do Austrálie.

Tady se na chvíli zastavíme. Jak možná někteří víte (ale asi spíš ne), letos jsem nastoupila na vysokou školu kde studuju právě angličtinu, takže si troufám tvrdit, že anglicky umím hodně dobře. Teď přijde to ALE. Ještě pořád si nemyslím, že anglicky umím na takové úrovni, jakou bych chtěla. Rodilý mluvčí ze mě není. Ale jelikož bych ráda žila v Anglii nebo v Americe, chtěla bych anglicky umět naprosto perfektně. Ale i se svou současnou znalostí angličtiny bych se ve světě asi neztratila (hlavně zůstat skromná, že Ello)

Znáte nějaké lepší herecké obsazení, než Avengers? Až na příští premiéře uvidíte na fotkách a videích šílenou fanynku, která se vrhá na každého herce kterého zahlédne, dokud ji ochranka nespoutá a neodveze na policii, budete vědět, kdo to je. Já!

Tohle už jsem tady myslím zmínila. Ano, chtěla bych žít v Americe (popřípadě v Anglii). Nejsem velká vlastenka, takže by mi nevadilo opustit naši malou zemi a vydat se někam za dobrodružství. A pro studentku angličtiny jsou anglicky mluvící země asi nejvíc ideální. Samozřejmě ideální destinace by bylo Los Angeles, ale tak spokojila bych se s jakýmkoliv městem.

Tohle je asi jediný sen, který se mi možná podaří uskutečnit. Už hrozně dlouho bych si přála vyzkoušet jógu, ale nikdy k tomu nebyla ta správná příležitost. Tak snad někdy v blízké (čtěte velmi, velmi daleké) budoucnosti

Tak tohle je tedy první část mého seznamu. Pokud taky máte nějaké přání, které byste si rádi splnili, podělte se o ně v komentářích.

S novým dílem Diary of a college girl mám trošku spoždění, proto jsem se rozhodla opět spojit 2 týdny do jednoho článku. Bohužel musím konstatovat, že z minulého týdne si toho už moc nepamatuju, což se na článku asi trochu podepíše a moc se za to omlouvám, ale fakt jsem to nestíhala. Slibuju, že se to budu snažit psát pravidelně a ne takhle zpětně, ale i přesto doufám, že vás nový díl bude bavit a že se z něj něco dozvíte, možná se i pobavíte. Tak jdeme na to.

Nejprve se tedy podíváme na minulý týden (12 - 18. 10). V pondělí mě jako každý týden čekala přednáška v 7:30. Což samozřejmě znamenalo, že jsem celý den byla nepoužitelná. A když říkám nepoužitelná, tak tím myslím, že jsem víčka držela otevřené pouze velkou silou vůle. Já fakt nevím, jak jsem ten den přežila, ale skoro jsem tam usla. Rada pro vás - nechoďte na přednášky, které jsou v tuto nelidskou hodinu. Ačkoliv občas člověk nemá na výběr.

Ve středu jsem měla přednášku až odpoledne, takže jsem se ráno mohla hezky vyspat, pak se naobědvat a teprve potom vyrazit do školy. Je docela vtipné, když se ve dveřích míjíte s bratrem, který se zrovna vrací ze školy a vy tam teprve jedete. A víte, co ještě je vtipné? Když sedíte skoro 40 minut v plné posluchárně a čekáte na profesora, který stále nechodí. No co, aspoň jsem se pak mohla rebelsky zvednout a odejít (samozřejmě až po tom, co to přede mnou udělala půlka posluchárny. Jo, jsem fakt badass)

Ze čtvrtka pro vás žádnou radu nemám. Snad jen jednu malinkou - francouzština je šílený jazyk.

A dostáváme se k tomuto týdnu, který pro většinu lidí skončil v pátek, pro mě ve čtvrtek (jedna z mála výhod toho, být na vysoké). V pondělí jsem byla odměněna za své velmi brzské vstávání a to mini snídaní v podobě židovské placky. Takové věci by se mohly dít častěji, potěší to.

V úterý školu normálně nemám, ale tento týden jsme měli imatrikulaci, takže se znás oficiálně stali studenti vysoké školy. Dle mého názoru jsem tento status získali při zápisu, ale nevadí. Jedná se o celkem nudnou akci, na které se nic moc neděje. Sedíte, každou chvíli vás nutí vstát a pak jdete domů. Jupí.

Ve středu jsem se do školy táhla jenom kvůli tomu, abych šla na o hodinu kratší přednášku, ke které nám navíc náš profesor poslal materiály. A jelikož jsem se naštvala, rozhodla jsem se nedorazit na večerní přednášku a raději jet domů. Takže jsem opět byla badass.

A přichází čtvrtek, prozatím můj poslední školní den. Ve francouzštině jsem se dozvěděla, že pokud studujete dlouhý obor, o kterém nevíte, jak se řekne, je lepší tvrdit, že studujete filozofii. Nebo jiný obor, který obsahuje pouze jedno slovo. A dále jsem ve čtvrtek zjistila, jaký to je pocit, když vás přede všema mučí před tabulí a chválí vaše chyby a vy se pak podíváte na třídu plnou lidí a musíte si jednoho vybrat, která vás v tom mučení vystřídá. Není to hezký pocit, to vám řeknu.

Tak, a to byly ve zkratce 2 týdny mého vysokoškolského života. A co vy, máte nějaké zážitky ze školy popřípadě z práce? Podělte se o ně v komentářích.