To se divíte, že jsem zase tady, že? Abych řekla pravdu, já taky. Včera jsem vytáhla svůj zápisníček, kde jsem měla napsané nápady na články. Nutno říct, že jsou to hodně staré nápady, jelikož tam figuruje měsíc leden a únor. To jsem blesk, že? Nicméně jsem si řekla, že bych konečně nějaký z těch článků mohla zrealizovat a abych se nemusela hodiny složitě rozhodovat, vrhla jsem se hned na ten první, což, jak jste asi vyčetli z názvu, je My Daily Routine. Asi o nebude úplně ideální název, protože něco podobného asi všichni znáte z YouTube, nicméně v mém podání půjde o naprosto nesmyslné bláboly o všem a zároveň o ničem. Všiml si ještě někdo toho, že strašně často používám slovo 'nicméně''?. Mě to právě teď při psaní tohoto článku docvaklo.

Když jsem tento článek chtěla psát poprvé, ještě jsem chodila do školy, takže moje dny vypadaly naprosto jinak. Ale jelikož mám momentálně období mezi střední a vysokou... Nějak jsem zapoměla, kam jsem tím mířila. Každopádně, tohle je taková "letní verze" mého života. Bože, já mám dneska fakt příšerné vyjadřování. Takže pokud mě vůbec nechápete a jde vám ze mě hlava kolem, vůbec nic si z toho nedělejte, já se taky nechápu. A zrovna teď je moje pozornost naprosto rozptýlená, protože z venku slyším písničku, kterou známa a ani za nic nedokážů řict, jakou. Taky znáte ten pocit, když hraje povědomá písnička a vy víte, že ji znáte, ale prostě si nevzpomenete, jak se jmenuje, nebo kdo ji zpívá? Ale to jsem zase odbočila. Takže pokud by se našel nějaký šílenc, kdo by chtěl nahlédnout do mého nudného života, tak prosím, jen směle do toho.

 

Ehm... až teď mi došlo, že vlastně nevím, co mám psát. Ale jinak jsem normální. No tak dobře. Vstávám většinou mezi 8 a 9 hodinou, což moje matka považuje za šílené vyspávání, protože naši vstávají tak v 7. Jo, jsem prostě příšerná dcera, která vstává až v 8. Potom se vydám na snídani, kde občas ještě je jiný člen rodiny, ale většinou už snídám sama. Po snídani si vyčístím zuby, pokud zrovna nikdo neobsadil koupelnu a jdu si "uklidit" pokoj. Což většinou znamená, že hodím svoje pyžamu do šuplíku, peřiny přes zábradlí mého schoiště (bydlím na "půdě") aby se "vyvětraly" (ale ve skutečnosti je to proto, aby si nemusela stlát postel :D) a pokud zrovna nemám nic na práci (utírání nádobí, vaření, utírání prachu, vysávání, vytírání...) jdu si sednout k počítači, dokud mě nikdo nevyruší. Jako první se vždycky podívám, co jsem přes noc provšihla, k tomu si stahuju seriály na daný den no a pak se tak nějak flákám. Momentánlě je mamka na nemocenské, takže vaří ona, ale pokud byla v práci, vaření bylo na mě. A ačkoliv se to nezdá, veškeré moje obědy byly poživatelné, což mě až samotnou překvapilo. Samozřejmě moje technika je příšerná a moje matka by dostala infarkt doprovázení mozkovou mrtvicí, kdyby mě někdy viděla vařit, ale důležitý je výsledek, nikoliv proces, jakým se dostanu k tomu výsledku. Po obědě se zase na čas odeberu do svého pokoje a většinou kolem 14:30 jdu s mamkou vypít kávu, protože to začíná Doktor z Hor: Nové příběhy. Což je naprosto blbost, to nepopírám, naopak ten seriál popírá veškerou logiku, nicméně to je sranda a s mamkou se u toho vždycky nasmějeme. Pak se zase flákám u sebe v pokoji, většinou až do večera, pokud zrovna nemám odpolední směnu žehlení. A to je v podstatě celý můj den. Velká zábava, že?

Tak teď se podíváme, jak to vypadá, když mám někde odejít. Že bych někam šla dopoledne většinou nepřipadá v úvahu, protože bych neměla šanci se vypravit z baráku, jelikož mi všechno hrozně dlouho trvá. Takže to vyrazím maximálně do obchodu nakoupit pro mamku, s kamarádkama mám sraz výhradně odpoledne. Ono by to stejně ani jinak nešlo. A co se tedy děje, když má mněkde vyrazit? Jendo slovo - chaos. Já totiž naprosto přesně vím ,kdy mám kde být, v kolik vyrazit, abych stihla vlak/autobus, nicméně si celou dobu říkám, že mám čas, že to v pohodě stihnu a začnu se v čas připravovat. Myslíte si, že to stíhám? Samozřejmě, že ne. Začnu se připravovat tak půl hodiny před mým odchodem,což prostě nestíhám, protože se tak 5x převleču, než se nalíčím, to taky chvíli trvá (nehledě na to, že pak vypadám jak debil, protože mi zaručene ujede ruka s řasenkou nebo linkou) a když jsem konečně připravena vyrazit, tak zjistím, že jsem si zapoměla anchystat věci (peníze, klíče, doklady...), takže to dopadne tak, že běžím na poslední chvíli. Ironií je, že vždycky nakonec na ten vlak čekám.

Tak, to bude asi z dnešního článku všechno. Jak jsem řekla, nadpis absolutně neodpovídá obsahu (počkej, tady je nějaký obsah? A kde prosím tě?), ale aspoň si můžu odškrtnout první položku na svém blogerském seznamu. A jak vypadá váš den? Méně chaoticky, než ten můj?

P.S. Pokud máte nápady na další články, sem s nimi.